Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte semalej_blazen, Aniela viz. aorta - báseň
10. 01. 2006
3
0
6125
Autor
ch_34
V nevyřčeném prologu jakoby autor řekl pravdu o tom, že už nevrátí, kdy jej milovala. Pověděl to v jedné dřívější básni slovy „tisíc nocí, kdy jsi mě milovala“. A jedna noc stačí za všech tisíc. Mluví o své femme fatale, která v něm i dále žije. a v té jediné chybějící noci je vše — řešení. V jedné písni se zpívá, že život je jako pohádka nedopsaná, je to hloupý text, ale vyjadřuje, že životu chybí šťastný konec. (Napadlo mě to v souvislosti s Pohádkami tisíce a jedné noci.) Pokud to zobecníme: životu chybí konec; a to si myslím, je vyjádřeno v nevyřčeném prologu, chybí konec.
Mluví—li takto ku své femme fatale a archetypu dívky, říká tím, že, ať to skončilo, jak to skončilo (a ve všech uvažovaných teoretických vyústěních), chybí tomu konec, zůstalo to bez řešení, nezakončeno.
Jakoby říkal, že je se vším smířen, chybí pouze to jediné, jediná noc, kdy se dopoví konec příběhu. Také však tímto jedním přiznává možnost pokračování příběhu v další knize (Edgar Allan Poe ve své Tisící druhé noci Šehrezády zvolil jednu cestu; cest je však více.), s novými lidmi, s jiným člověkem. Je tu stále noc, kdy se musí něco stát. Ať už ji napíše, kdo chce, příběh s femme fatale nesmí zůstat nedokončený, zbytečný. Ale zůstává stále platnou pravdou, že prolog je nevyřčený.
Název. Co nám říká titul „Aniela viz. aorta“?
Aniela je ženské jméno, a je to jméno cizí. Je to také jméno poslední sekretářky Carla Gustava Junga. Jméno za-číná na A, je v samém počátku abecedy. také připomíná svým zvukem české slovo „anděla“ nebo „anjela“.
Je celkem jedno, koho jméno Aniela konkrétně pojmenovává; jediné, co jde vysledovat touto cestou, je pravda, že Simeth zná Junga, a k tomu, že ho zná, má jistě nějaký důvod, něco mu muselo dát podnět: možná to mohla být snaha najít odpovědi na otázky o sobě. To nás napadne, připustíme—li si název sbírky, ve které je báseň umístěna, Dementia praecox / Mellarius.
Lomítko Mellarius (let. včelař) značí, že sám autor je si odpovědi vědom. Možná ji neumí, a nikdy nebude umět, jednoduchou větou sdělit, ale je si jí vědom. To se navrací k teoretickému prologu, že již nebrečí nad tím, jež jest minulé, jako nad neoprávněnou nespravedlností.
Že je to jméno cizí, a přesto, díky andělskosti, tak blízké, že je na počátku abecedy a souvisí tak i s následným aorta (a to nejen odkázáním v podobě viz.), říká opět jiným způsobem totéž: souvisí se srdcem, vychází, vyplývá ze srdce, jeho duše. A je to posel, dokonalá bytost, sic femme fatale, leč bezpohlavní. Je to posel čisté duše.
Za viz je tečka. Tečka — jedna-li se o gramatickou chybu, nebo ne, je zrovna jedno, nějaký důvod to jistě má. Plyne odtud jasně, že autor přitom to užití považoval viz za zkratku. A to je, myslím, důležité. Mohu tedy snad říci, že, hledáme-li — Anielu, lze odkázat na srdce, jakožto duši, není to vysvětlení úplné, ale to především pro to, že duši nelze úplně uchopit. A tuto myšlenku jsme vlastně předložili již svrchu.
Odkazuje-li autor na aortu, odkazuje, ale i na něco, jež se do srdce opět navrací. Dá se to říci i slovy, že odkazuje na něco věčného.
i. hradecká
Část i. hradecká (a je míněn Hradec Králové) mluví o procesech jež s pražským souvisí. Pokud se nazývá i. hradecká, pak tím udává, že ono pražské nemusí bytovat v Praze, jakožto v Praze. Také, že čas a místo nehraje zde ni žádnou roli.
Vše se tu slévá v synestézii duše. Tuto myšlenku podporuje celková výstavba básně, a myslím, že podařené bás-ně, říkají to uvolněné verše, a nejen ty.
Báseň je rozdělena do tří částí; jsou číslovány římskými číslicemi, a to znamená jistou věčnost. Jsou číslovány malými římskými písmeny, což lze chápat jako menší fraktál této věčnosti. Jako rozdíl mezi čísly 10 a 5, rozdíl mezi bohem a člověkem, jež je nedokonalý, avšak je polovinou boha. Číslice tři značí dokonalost.
Věřím, že není zbytečné toto zmiňovat, pokud uvážím, že autor je západní člověk, který v sobě nosí hluboko zakořeněného Pythágora a křesťanství (protože i tripartita je na tomto založena.), a pokud beru v potaz již řečené, to-tiž, že text je psán (alespoň dílem) metodou nevědomí. A pro toto vyložení je nezbytné zacházet do mystiky.
Znovu tedy připomenu, že číslice tři značí dokonalost, je spojením dvou protikladů, které jsou sami o sobě nedokonalé, a jejich spojením vzejde dokonalé. Dva protiklady vycházejí z jediného (z čísla 1), vycházejí z universalního chaosu, jsou dvě části jednoho.
Část i. hradecká začíná thesí Chladně. Je to nerozvíjené — nejzákladnější chladně, jež je sama o sobě. Ale vychází z autorovy duše: jak později vyjádří, je to jen jeho projekce, a znovu slovy „viz. spodoba nebo aorta“.
Říká tu, hned ze začátku, jak pociťuje své Já.
Tím, že dále říká „Člověk nad petřínem“, a neříká „já“ nebo „kdokoliv“, vyslovil důležitou věc; nejedná se o kohokoliv nebo o něm, jako o komkoliv. Jedná se o člověka, o člověka, který je řečen hned na počátku oddílu jako východisko — předpoklad.
Protože „kdokoliv“ nemůže nikdy znamenat totéž, co „člověk“, jakožto člověk. Menší forma boha. Microcosmos.
Člověk je vynesen symbolicky ještě nad Petřín. Petřínská rozhledna značí nejvyšší místo v České hlavním městě, v Praze. Proto sama ukazuje se jako věčná. A Petřín, starověké místo zdvihající k nebesům člověka, který znebeštěn může pohlédnout na zemi.
„Ještě se nestmívalo“ a v následujícím verši je spodobněna touha, aby to tak zůstalo. Tma s sebou nese chlad. Přesto chladno bylo, jako už řečeno. A mluví to i další verše.
A i nebe samo vyjádřilo tuto touhu. I v samotné básni je obsažena myšlenka fraktálu, menší, co jsme s to ovlivnit, a které je součástí většího. Nad Petřínem se spojují nebe, člověk, zemské a smrtelné s božským a věčným. A spojují se právě i ve skleničce moře, jež chtělo být modré. Moře, vody — symbol nevědomí, které menší (ve skleničce) chtělo se stát modrým, konkrétním — vědomým. Tak, jako nebe nad petřínem.
Zároveň je tato sloka plynutí a prolínáním se obrazu, vzpomínek a myšlenek tehdejších. Ovšemže, nejen.
Dokonce je zmíněno ještě trvající udivení nad tím vším. A nebo lze tento pohled odloučit od veršů o zrcadlech a Alence? Nelze! A nelze jim přisoudit pouze tento význam. Jenže, je jasné, že v takto obsáhlé (lépe asi obsahující) básni je lze hovořit a vykládat o každém verši celé kapitoly. A to není naší snahou, pro to se pokusím obmezit svou touhu je sdělit, a budu počítat s dobrým chápáním čtenářovým.
V alenkovském údivu je obsažen i údiv nad tím, co vše je člověk s to dosáhnout: ať už je to Petřínská rozhledna, nebo schopnost být tak pošetile pozemský (a incestní).
Ve 31. verši si všímám především touhy ji pohladit po vlasech a řečené ztráty. V textu, a v celé autorově tvorbě, se nápadně motiv vlasů ve spojení se ztrátou. V biblickém příběhu o Samsonovi jsou vlasy nositeli síly, v historickém období západu, ale i východu, značí vlasy totéž, v dějinách Evropy vlasy vždy vyznačovaly postavení, a především moc. V císařské Číně nesou vlasy se sílou i čest, což splývá. A konečně v moderní době jsou znamením osobní síly a svobody. Pokud matka, se zřetelem k oidipovskému komplexu, k incestnímu vztahu k matce, k animě, archetypu že-ny, stříhá synu vlasy, je to rovno kastraci, ničemu jinému.
A je-li tato báseň psána o vztahu k dívce, je rozuměna femme fatale, matkovská hydra, v niž postava muže vidí, matku. A pomyslné stříhání vlasů je právě tak kastrací, jako je incestním vztahem. Toto nepochopení zbavuje člověka člověčenství, muže mužství. S. Freud by tímto jistě neváhal vysvětlit příčiny impotence.
Jelikož jsou v textu neustále narážky na texty předchozí, vyplývá z toho, že toto thema je v autoru hluboce zako-řeněné, že ještě nebylo vysloveno zcela.
Ve 47. verši je opět naznačen vztah s matkou, pouze dítě, člověk částí své duše ustrnulý na infantilním, análním stupni vývoje, se obává ukázat samo sebe ze strachu před větším, které je jím předpokládáno jakožto větší.
V textu se mluví o smyslovém nahlížení na svět (např. verš 58), které je právě ono dětské, anální. Snaha vše poznat rozkladem a destrukcí. Ale 60 verš vyslovuje nový pohled, nový rok…
Přesto ale, přes všechno tehdejší očekávání, je město (lidský výtvor) chladné. I nyní, a právě nyní, je pohled chladný —
V 64. verši je, že autor (kterého si dovoluji neustále ztotožňovat s vyprávěčem) nepředpokládá tento svůj názor jako jedině správný, ale i tak je zatím jediný odpovídající.
Dlouhé ulice symbolizují pak cestu, dalekou nedohlednou cestu, která už není zlatá, jako cesta Dorotčina. Je to cesta životem, cesta k věčnosti a ke smrti. Je plná stínů a strachu z odpoutání se od matky (až verš 66.).
Přesto je tu, tehdy byla naděje k něčemu vyššímu, k čemuž se vzhlíží. Ale i tak… dnes zpaměti vylézají hrůzy, které až dnes jsou spatřeny a spatřovány.
Symboly ptáků, poslů víry… božské víry, přesto zpozemštělé, a lidského prasečího hnutí, znovuzmíněné různé přístupy, prošlé možnosti jsou tu konfrontovány s věčností. To říkají kameny i nové dřevěné stěny s pokladem. A ta-ké s osudem. A znovu s věčností. A autorovo ztotožnění se s Kristem a Luciferem, se dvěma protiklady současně by-tujícími.
Ve vzpomínkách jež se neustále vrací, na idilické a na idealizované dětství prožité s dědou, uzavírá se kruh — věčnost.
Divoké husy snad znamenají čistou víru, malba v Sixtinské kapli zase zboštělý rozum. A kde tento, k němuž husy ukazují cestu, tam snad je to čisté, panenské místo pro lásku.
Jenže duše ještě není čistá… a dívka odešla unavená. Zmizela, nedořekla… nedokončila.
A z poslední sloky této části mluví se o tom, jak mohlo na tom kdesi být krásně. Je v ní obsažena i idealizova-ná představa dětství a místa, kde ztrácení vlasů (hadicovité makarony) není vskutku ztrátou, kde není třetím potra-tem. Ale — to je pryč.
A ii. (pražská) jakoby si uvědomovala sama své pražskosti, ačkoliv, jak se zdá, hovoří o Hradci. Mluví o městě, kde chybí duše/ nebe, představuje ale totéž město a jiné zároveň. Opět jsou zmíněny lidmi vybudované cesty, předem dané dráhy… Ano, jsou odrazem pocitu z dnešní Evropy, z dnešní západní nelidské společnosti. Odcizené tak, že to božské v ní, musí se bát (svítilny).
Hned navržené řešení, snížit se k prasatům, jen, aby mohl přežít, nechat se vést tupě jako loutka, a připuštěný návrat k tomu, jež je chápáno jako to, od čeho se jde… připouštěné vše zvrácené, špinavé jako možná cesta, vypovídá o zoufalé snaze přežít.
Tvé vlasy jsou netknuté, přestože v nich jsou připečené mé vlasy, ale tvé jizvy jsou mými střepy. V podstatě to říkají verše před 4 hodinami ráno. Ty se mě stále týkáš, ačkoliv sem se já tebe netkl.
V následující části, v poslední sloce ii. části je zmíněn dnešní život (v podstatě jako vyjádření, že, ač vše ostatní bytuje v něm, jde žít). A snad je to jen maskou, s myšleným snem, který zakrývá rozžírá tvář pod ní, a také pomáhá ale vyjádřit se té tváři, sic netvořené.
(„Dejte lidem masku a oni Vám odkryjí svou tvář.“ O. Wilde) Totiž — i přes masku je slyšet modlitbičku prosící o únik pryč, i přes motiv polorozpadlé víry, že je to možné.
A (modrá neděle) iii. (názvem odkazující na píseň sebevrahů) je dílem i bilancováním. Co znamenají vlasy? Co znamenalo to všechno, hrobečky vlasů? Co lze dělat? Tisíceré cest! a žádné vodítko. Chybí ta jediná noc! Chybí ta jediná noc! Zůstává bezvědomá chůze a tápání a nemožnost sdělit to, co v pravdě je duše, autorova duše, a co v ní.
A ve snaze hledat zpaměti zjevuje se dětství — a bezútěšné uvědomování si toho, že už tehdy vše přispívalo k tomu, co je dnes. Osud? A pochybnosti o tom, co je vlastně pravda, a co je vsugerované.
V dvojverší téměř ke konci… Téměř ke konci je vysloveno: „Čekám“.
Čekám ———
A něco, něco, co by tím mohlo plynout pro čtenáře? Báseň je velmi podařeným vyslovením a naservírováním to-ho, co v autoru je, ale autor sám se o nic neprosí, nikoho nenapomíná, jen sděluje sebe. A jinak by to při tomto stavu mysli snad ani nemohlo být. Bohužel, je to asi bolestí téhle doby, že mladí lidé stále častěji trpí na nějaké psychické bolesti, a možná, že i choroby. Žijeme v době, kdy dokonce duševní nemoc znamená příslušenství k jakési tajemné vyšší kastě. Dnešní mladí lidé často považují za výhodu, mohou—li se představit jako ti, kdož byli již tolikrát v Bohnicích. Je to smutný obraz doby. A je otázkou, zda tomu bylo tak i dřív, protože já… nejsem si jist, zda—li znám více zdravých, anebo nemocných.
Autor si v textu na nic nehraje, pouze sděluje sebe. Možná se to dá vyjádřit i jinak, možná není stav autorovy duše chorobný, třeba jen pouze pokroucený, a možná se mi takový jeví jen pro to, že se toho chápu jako já. Možná je to obvyklý vývoj (?)
V kritice od StvN (Citace se nachází v závěrečných bibliografických citacích.) se přirovnává průběh sbírky k vývoji. Pak, v jedné části přímo říká:
(…) Jeho vize mají s beatnickými vizionáři společné ono nepochopení světa takového, jaký je; přetváření, deformování, bloudění. Z těchto vizí nelze nic usuzovat o světě, který jej obklopuje, leč pouze o světě, který vypouští ze sebe.
Když se podíváme na pořadí básní ve sbírce, zdá se, že je v nich časový řád. Světlonoš je přání, ono dětské – chtěl bych být. Hledání vzoru. Verše hrabalových holubů naráží na první vzpomínku o dívce. Krátkou a hlubokou. Dementia praecox spolu se Šílen-cem jsou svědky duševní přeměny (nikoli rozpadu, jak si autor možná myslel). Aniela je věnována dívce, dívkám, chvílím zanícené lásky a loučení s největší láskou v lidském životě, s láskou vášnivou a neomezenou. Poslední báseň je věnována dědovi a nekonečné vzpomínce na dětsví.
V básni Včelař Georgios, kde se praví
ptám se sám sebe (…)
Je to pro nás asi nejdůležitější částí kritiky, protože se tu mluví o tom, že z básně lze poznat pouze svět, který vychází z autora. Vlastně je to pravda, a přece to by mělo být sděleno. Tuto část kritiky zmiňuji zde především pro to, že je z ní patrné, že si čtenář uvědomuje, co je v básni psáno. A hlavně, že kritik si všímá věcí, které vlastně zapadají do toho, čeho jsem si všiml já, že, sice s jiným náhledem (a samozřejmě v kontextu celé sbírky), všímá si stejných otázek. Avšak, jak už tomu bývá, hledí na ně odlišným způsobem a odlišně je i vykládá, ač mohou znamenat totéž.
O Aniele viz. aortě píše poněkud dříve toto:
(…)Aniela aneb srdeční záležitost.
V této básni lze najít vše, čím je možné charakterizovat celou sbírku.
Báseň Aniela viz. Aorta může být považována za milostnou. S velkou dávkou milosrdenství k autorovi. Aniela není jedna konkrétní osoba, ale spíše všechny dívky, které prošly autorovým životem a možná mnohem více.
Onen chladný romantismus – bez zjevných emocí se vznáší na měsíc a bez emocí klesá ke dnu. Vnímá vznešené city a výšiny duše, ale stejně dobře si ohmatal i dno lidskosti – pudové záležitosti, sexualita. Nabízí se slovo vize. Bere plnými hrstmi vše, co vidí a bez jakéhokoli třídění to prosívá svou duší a podává nám – zmrzačené a pokroucené tak, jak je on sám.
Syrově materialisticky se chápe předmětů:
Ve čtyři hodiny ráno jsem si všiml mola
vznášelo se…
svou vizí je deformuje do výšin:
spousta poučných postav
a úsměvů zde byla na prodej
a okamžitě se vrací k fragmentům lidství
na dně ležela polorozpadlá rybářská loďka
s vysypanou sítí uvízly v ní prsty a sperma a peříčko…
a to celé zakončuje chladným konstatováním:
bylo mi to líto
Jeho vize mají s beatnickými vizionáři společné ono nepochopení světa takového, jaký je; přetváření, deformování, bloudění. Z těchto vizí nelze nic usuzovat o světě, který jej obklopuje, leč pouze o světě, který vypouští ze sebe. (…)
Ačkoliv se na mnohých místech může zdát, že StvN říká věci zcela jiné, než jaké jsem vyřkl já, opak je pravdou. V celku s jeho kritikou souhlasím, protože to, co říká jinak, je jen další pohled na věc. A já jsem si toho vědom. A jsem rád, že mohu použít jeho kritiku a nemusím se tu psát se všemi možnostmi nahlížení, což by se mi zřejmě ani nepodařilo.
A nakonec snad… pokud StvN na konci své kritiky shrne sbírku básní Včelař Georgios a řekne, že „Chlapec našel vzor“. A ani s tímto nemohu zcela nesouhlasit, pouze mohu pousmát, jak různě nahlížíme na stejné, já bych řekl, že se stal vědoucím o pravdě.
A co tedy báseň Aniela viz. aorta dává čtenáři? Dost často nic, protože z reakcí lze vyčíst, že dnešní čtenář chce u čtení odpočívat; většinou se zmiňují o tom, že to příliš dlouhé a obtížné a zmatečné.
Ovšemže je čtenář, který si to přečte… a kterému to vůbec nepřijde chaotické, který si naopak velmi dobře uvědomí, že tento stav duše zná, a jak těžké je „psát v dementii pracox“, jak říká autor, jak těžké je v těchto stavech nalézt větu.
Mluví—li takto ku své femme fatale a archetypu dívky, říká tím, že, ať to skončilo, jak to skončilo (a ve všech uvažovaných teoretických vyústěních), chybí tomu konec, zůstalo to bez řešení, nezakončeno.
Jakoby říkal, že je se vším smířen, chybí pouze to jediné, jediná noc, kdy se dopoví konec příběhu. Také však tímto jedním přiznává možnost pokračování příběhu v další knize (Edgar Allan Poe ve své Tisící druhé noci Šehrezády zvolil jednu cestu; cest je však více.), s novými lidmi, s jiným člověkem. Je tu stále noc, kdy se musí něco stát. Ať už ji napíše, kdo chce, příběh s femme fatale nesmí zůstat nedokončený, zbytečný. Ale zůstává stále platnou pravdou, že prolog je nevyřčený.
Název. Co nám říká titul „Aniela viz. aorta“?
Aniela je ženské jméno, a je to jméno cizí. Je to také jméno poslední sekretářky Carla Gustava Junga. Jméno za-číná na A, je v samém počátku abecedy. také připomíná svým zvukem české slovo „anděla“ nebo „anjela“.
Je celkem jedno, koho jméno Aniela konkrétně pojmenovává; jediné, co jde vysledovat touto cestou, je pravda, že Simeth zná Junga, a k tomu, že ho zná, má jistě nějaký důvod, něco mu muselo dát podnět: možná to mohla být snaha najít odpovědi na otázky o sobě. To nás napadne, připustíme—li si název sbírky, ve které je báseň umístěna, Dementia praecox / Mellarius.
Lomítko Mellarius (let. včelař) značí, že sám autor je si odpovědi vědom. Možná ji neumí, a nikdy nebude umět, jednoduchou větou sdělit, ale je si jí vědom. To se navrací k teoretickému prologu, že již nebrečí nad tím, jež jest minulé, jako nad neoprávněnou nespravedlností.
Že je to jméno cizí, a přesto, díky andělskosti, tak blízké, že je na počátku abecedy a souvisí tak i s následným aorta (a to nejen odkázáním v podobě viz.), říká opět jiným způsobem totéž: souvisí se srdcem, vychází, vyplývá ze srdce, jeho duše. A je to posel, dokonalá bytost, sic femme fatale, leč bezpohlavní. Je to posel čisté duše.
Za viz je tečka. Tečka — jedna-li se o gramatickou chybu, nebo ne, je zrovna jedno, nějaký důvod to jistě má. Plyne odtud jasně, že autor přitom to užití považoval viz za zkratku. A to je, myslím, důležité. Mohu tedy snad říci, že, hledáme-li — Anielu, lze odkázat na srdce, jakožto duši, není to vysvětlení úplné, ale to především pro to, že duši nelze úplně uchopit. A tuto myšlenku jsme vlastně předložili již svrchu.
Odkazuje-li autor na aortu, odkazuje, ale i na něco, jež se do srdce opět navrací. Dá se to říci i slovy, že odkazuje na něco věčného.
i. hradecká
Část i. hradecká (a je míněn Hradec Králové) mluví o procesech jež s pražským souvisí. Pokud se nazývá i. hradecká, pak tím udává, že ono pražské nemusí bytovat v Praze, jakožto v Praze. Také, že čas a místo nehraje zde ni žádnou roli.
Vše se tu slévá v synestézii duše. Tuto myšlenku podporuje celková výstavba básně, a myslím, že podařené bás-ně, říkají to uvolněné verše, a nejen ty.
Báseň je rozdělena do tří částí; jsou číslovány římskými číslicemi, a to znamená jistou věčnost. Jsou číslovány malými římskými písmeny, což lze chápat jako menší fraktál této věčnosti. Jako rozdíl mezi čísly 10 a 5, rozdíl mezi bohem a člověkem, jež je nedokonalý, avšak je polovinou boha. Číslice tři značí dokonalost.
Věřím, že není zbytečné toto zmiňovat, pokud uvážím, že autor je západní člověk, který v sobě nosí hluboko zakořeněného Pythágora a křesťanství (protože i tripartita je na tomto založena.), a pokud beru v potaz již řečené, to-tiž, že text je psán (alespoň dílem) metodou nevědomí. A pro toto vyložení je nezbytné zacházet do mystiky.
Znovu tedy připomenu, že číslice tři značí dokonalost, je spojením dvou protikladů, které jsou sami o sobě nedokonalé, a jejich spojením vzejde dokonalé. Dva protiklady vycházejí z jediného (z čísla 1), vycházejí z universalního chaosu, jsou dvě části jednoho.
Část i. hradecká začíná thesí Chladně. Je to nerozvíjené — nejzákladnější chladně, jež je sama o sobě. Ale vychází z autorovy duše: jak později vyjádří, je to jen jeho projekce, a znovu slovy „viz. spodoba nebo aorta“.
Říká tu, hned ze začátku, jak pociťuje své Já.
Tím, že dále říká „Člověk nad petřínem“, a neříká „já“ nebo „kdokoliv“, vyslovil důležitou věc; nejedná se o kohokoliv nebo o něm, jako o komkoliv. Jedná se o člověka, o člověka, který je řečen hned na počátku oddílu jako východisko — předpoklad.
Protože „kdokoliv“ nemůže nikdy znamenat totéž, co „člověk“, jakožto člověk. Menší forma boha. Microcosmos.
Člověk je vynesen symbolicky ještě nad Petřín. Petřínská rozhledna značí nejvyšší místo v České hlavním městě, v Praze. Proto sama ukazuje se jako věčná. A Petřín, starověké místo zdvihající k nebesům člověka, který znebeštěn může pohlédnout na zemi.
„Ještě se nestmívalo“ a v následujícím verši je spodobněna touha, aby to tak zůstalo. Tma s sebou nese chlad. Přesto chladno bylo, jako už řečeno. A mluví to i další verše.
A i nebe samo vyjádřilo tuto touhu. I v samotné básni je obsažena myšlenka fraktálu, menší, co jsme s to ovlivnit, a které je součástí většího. Nad Petřínem se spojují nebe, člověk, zemské a smrtelné s božským a věčným. A spojují se právě i ve skleničce moře, jež chtělo být modré. Moře, vody — symbol nevědomí, které menší (ve skleničce) chtělo se stát modrým, konkrétním — vědomým. Tak, jako nebe nad petřínem.
Zároveň je tato sloka plynutí a prolínáním se obrazu, vzpomínek a myšlenek tehdejších. Ovšemže, nejen.
Dokonce je zmíněno ještě trvající udivení nad tím vším. A nebo lze tento pohled odloučit od veršů o zrcadlech a Alence? Nelze! A nelze jim přisoudit pouze tento význam. Jenže, je jasné, že v takto obsáhlé (lépe asi obsahující) básni je lze hovořit a vykládat o každém verši celé kapitoly. A to není naší snahou, pro to se pokusím obmezit svou touhu je sdělit, a budu počítat s dobrým chápáním čtenářovým.
V alenkovském údivu je obsažen i údiv nad tím, co vše je člověk s to dosáhnout: ať už je to Petřínská rozhledna, nebo schopnost být tak pošetile pozemský (a incestní).
Ve 31. verši si všímám především touhy ji pohladit po vlasech a řečené ztráty. V textu, a v celé autorově tvorbě, se nápadně motiv vlasů ve spojení se ztrátou. V biblickém příběhu o Samsonovi jsou vlasy nositeli síly, v historickém období západu, ale i východu, značí vlasy totéž, v dějinách Evropy vlasy vždy vyznačovaly postavení, a především moc. V císařské Číně nesou vlasy se sílou i čest, což splývá. A konečně v moderní době jsou znamením osobní síly a svobody. Pokud matka, se zřetelem k oidipovskému komplexu, k incestnímu vztahu k matce, k animě, archetypu že-ny, stříhá synu vlasy, je to rovno kastraci, ničemu jinému.
A je-li tato báseň psána o vztahu k dívce, je rozuměna femme fatale, matkovská hydra, v niž postava muže vidí, matku. A pomyslné stříhání vlasů je právě tak kastrací, jako je incestním vztahem. Toto nepochopení zbavuje člověka člověčenství, muže mužství. S. Freud by tímto jistě neváhal vysvětlit příčiny impotence.
Jelikož jsou v textu neustále narážky na texty předchozí, vyplývá z toho, že toto thema je v autoru hluboce zako-řeněné, že ještě nebylo vysloveno zcela.
Ve 47. verši je opět naznačen vztah s matkou, pouze dítě, člověk částí své duše ustrnulý na infantilním, análním stupni vývoje, se obává ukázat samo sebe ze strachu před větším, které je jím předpokládáno jakožto větší.
V textu se mluví o smyslovém nahlížení na svět (např. verš 58), které je právě ono dětské, anální. Snaha vše poznat rozkladem a destrukcí. Ale 60 verš vyslovuje nový pohled, nový rok…
Přesto ale, přes všechno tehdejší očekávání, je město (lidský výtvor) chladné. I nyní, a právě nyní, je pohled chladný —
V 64. verši je, že autor (kterého si dovoluji neustále ztotožňovat s vyprávěčem) nepředpokládá tento svůj názor jako jedině správný, ale i tak je zatím jediný odpovídající.
Dlouhé ulice symbolizují pak cestu, dalekou nedohlednou cestu, která už není zlatá, jako cesta Dorotčina. Je to cesta životem, cesta k věčnosti a ke smrti. Je plná stínů a strachu z odpoutání se od matky (až verš 66.).
Přesto je tu, tehdy byla naděje k něčemu vyššímu, k čemuž se vzhlíží. Ale i tak… dnes zpaměti vylézají hrůzy, které až dnes jsou spatřeny a spatřovány.
Symboly ptáků, poslů víry… božské víry, přesto zpozemštělé, a lidského prasečího hnutí, znovuzmíněné různé přístupy, prošlé možnosti jsou tu konfrontovány s věčností. To říkají kameny i nové dřevěné stěny s pokladem. A ta-ké s osudem. A znovu s věčností. A autorovo ztotožnění se s Kristem a Luciferem, se dvěma protiklady současně by-tujícími.
Ve vzpomínkách jež se neustále vrací, na idilické a na idealizované dětství prožité s dědou, uzavírá se kruh — věčnost.
Divoké husy snad znamenají čistou víru, malba v Sixtinské kapli zase zboštělý rozum. A kde tento, k němuž husy ukazují cestu, tam snad je to čisté, panenské místo pro lásku.
Jenže duše ještě není čistá… a dívka odešla unavená. Zmizela, nedořekla… nedokončila.
A z poslední sloky této části mluví se o tom, jak mohlo na tom kdesi být krásně. Je v ní obsažena i idealizova-ná představa dětství a místa, kde ztrácení vlasů (hadicovité makarony) není vskutku ztrátou, kde není třetím potra-tem. Ale — to je pryč.
A ii. (pražská) jakoby si uvědomovala sama své pražskosti, ačkoliv, jak se zdá, hovoří o Hradci. Mluví o městě, kde chybí duše/ nebe, představuje ale totéž město a jiné zároveň. Opět jsou zmíněny lidmi vybudované cesty, předem dané dráhy… Ano, jsou odrazem pocitu z dnešní Evropy, z dnešní západní nelidské společnosti. Odcizené tak, že to božské v ní, musí se bát (svítilny).
Hned navržené řešení, snížit se k prasatům, jen, aby mohl přežít, nechat se vést tupě jako loutka, a připuštěný návrat k tomu, jež je chápáno jako to, od čeho se jde… připouštěné vše zvrácené, špinavé jako možná cesta, vypovídá o zoufalé snaze přežít.
Tvé vlasy jsou netknuté, přestože v nich jsou připečené mé vlasy, ale tvé jizvy jsou mými střepy. V podstatě to říkají verše před 4 hodinami ráno. Ty se mě stále týkáš, ačkoliv sem se já tebe netkl.
V následující části, v poslední sloce ii. části je zmíněn dnešní život (v podstatě jako vyjádření, že, ač vše ostatní bytuje v něm, jde žít). A snad je to jen maskou, s myšleným snem, který zakrývá rozžírá tvář pod ní, a také pomáhá ale vyjádřit se té tváři, sic netvořené.
(„Dejte lidem masku a oni Vám odkryjí svou tvář.“ O. Wilde) Totiž — i přes masku je slyšet modlitbičku prosící o únik pryč, i přes motiv polorozpadlé víry, že je to možné.
A (modrá neděle) iii. (názvem odkazující na píseň sebevrahů) je dílem i bilancováním. Co znamenají vlasy? Co znamenalo to všechno, hrobečky vlasů? Co lze dělat? Tisíceré cest! a žádné vodítko. Chybí ta jediná noc! Chybí ta jediná noc! Zůstává bezvědomá chůze a tápání a nemožnost sdělit to, co v pravdě je duše, autorova duše, a co v ní.
A ve snaze hledat zpaměti zjevuje se dětství — a bezútěšné uvědomování si toho, že už tehdy vše přispívalo k tomu, co je dnes. Osud? A pochybnosti o tom, co je vlastně pravda, a co je vsugerované.
V dvojverší téměř ke konci… Téměř ke konci je vysloveno: „Čekám“.
Čekám ———
A něco, něco, co by tím mohlo plynout pro čtenáře? Báseň je velmi podařeným vyslovením a naservírováním to-ho, co v autoru je, ale autor sám se o nic neprosí, nikoho nenapomíná, jen sděluje sebe. A jinak by to při tomto stavu mysli snad ani nemohlo být. Bohužel, je to asi bolestí téhle doby, že mladí lidé stále častěji trpí na nějaké psychické bolesti, a možná, že i choroby. Žijeme v době, kdy dokonce duševní nemoc znamená příslušenství k jakési tajemné vyšší kastě. Dnešní mladí lidé často považují za výhodu, mohou—li se představit jako ti, kdož byli již tolikrát v Bohnicích. Je to smutný obraz doby. A je otázkou, zda tomu bylo tak i dřív, protože já… nejsem si jist, zda—li znám více zdravých, anebo nemocných.
Autor si v textu na nic nehraje, pouze sděluje sebe. Možná se to dá vyjádřit i jinak, možná není stav autorovy duše chorobný, třeba jen pouze pokroucený, a možná se mi takový jeví jen pro to, že se toho chápu jako já. Možná je to obvyklý vývoj (?)
V kritice od StvN (Citace se nachází v závěrečných bibliografických citacích.) se přirovnává průběh sbírky k vývoji. Pak, v jedné části přímo říká:
(…) Jeho vize mají s beatnickými vizionáři společné ono nepochopení světa takového, jaký je; přetváření, deformování, bloudění. Z těchto vizí nelze nic usuzovat o světě, který jej obklopuje, leč pouze o světě, který vypouští ze sebe.
Když se podíváme na pořadí básní ve sbírce, zdá se, že je v nich časový řád. Světlonoš je přání, ono dětské – chtěl bych být. Hledání vzoru. Verše hrabalových holubů naráží na první vzpomínku o dívce. Krátkou a hlubokou. Dementia praecox spolu se Šílen-cem jsou svědky duševní přeměny (nikoli rozpadu, jak si autor možná myslel). Aniela je věnována dívce, dívkám, chvílím zanícené lásky a loučení s největší láskou v lidském životě, s láskou vášnivou a neomezenou. Poslední báseň je věnována dědovi a nekonečné vzpomínce na dětsví.
V básni Včelař Georgios, kde se praví
ptám se sám sebe (…)
Je to pro nás asi nejdůležitější částí kritiky, protože se tu mluví o tom, že z básně lze poznat pouze svět, který vychází z autora. Vlastně je to pravda, a přece to by mělo být sděleno. Tuto část kritiky zmiňuji zde především pro to, že je z ní patrné, že si čtenář uvědomuje, co je v básni psáno. A hlavně, že kritik si všímá věcí, které vlastně zapadají do toho, čeho jsem si všiml já, že, sice s jiným náhledem (a samozřejmě v kontextu celé sbírky), všímá si stejných otázek. Avšak, jak už tomu bývá, hledí na ně odlišným způsobem a odlišně je i vykládá, ač mohou znamenat totéž.
O Aniele viz. aortě píše poněkud dříve toto:
(…)Aniela aneb srdeční záležitost.
V této básni lze najít vše, čím je možné charakterizovat celou sbírku.
Báseň Aniela viz. Aorta může být považována za milostnou. S velkou dávkou milosrdenství k autorovi. Aniela není jedna konkrétní osoba, ale spíše všechny dívky, které prošly autorovým životem a možná mnohem více.
Onen chladný romantismus – bez zjevných emocí se vznáší na měsíc a bez emocí klesá ke dnu. Vnímá vznešené city a výšiny duše, ale stejně dobře si ohmatal i dno lidskosti – pudové záležitosti, sexualita. Nabízí se slovo vize. Bere plnými hrstmi vše, co vidí a bez jakéhokoli třídění to prosívá svou duší a podává nám – zmrzačené a pokroucené tak, jak je on sám.
Syrově materialisticky se chápe předmětů:
Ve čtyři hodiny ráno jsem si všiml mola
vznášelo se…
svou vizí je deformuje do výšin:
spousta poučných postav
a úsměvů zde byla na prodej
a okamžitě se vrací k fragmentům lidství
na dně ležela polorozpadlá rybářská loďka
s vysypanou sítí uvízly v ní prsty a sperma a peříčko…
a to celé zakončuje chladným konstatováním:
bylo mi to líto
Jeho vize mají s beatnickými vizionáři společné ono nepochopení světa takového, jaký je; přetváření, deformování, bloudění. Z těchto vizí nelze nic usuzovat o světě, který jej obklopuje, leč pouze o světě, který vypouští ze sebe. (…)
Ačkoliv se na mnohých místech může zdát, že StvN říká věci zcela jiné, než jaké jsem vyřkl já, opak je pravdou. V celku s jeho kritikou souhlasím, protože to, co říká jinak, je jen další pohled na věc. A já jsem si toho vědom. A jsem rád, že mohu použít jeho kritiku a nemusím se tu psát se všemi možnostmi nahlížení, což by se mi zřejmě ani nepodařilo.
A nakonec snad… pokud StvN na konci své kritiky shrne sbírku básní Včelař Georgios a řekne, že „Chlapec našel vzor“. A ani s tímto nemohu zcela nesouhlasit, pouze mohu pousmát, jak různě nahlížíme na stejné, já bych řekl, že se stal vědoucím o pravdě.
A co tedy báseň Aniela viz. aorta dává čtenáři? Dost často nic, protože z reakcí lze vyčíst, že dnešní čtenář chce u čtení odpočívat; většinou se zmiňují o tom, že to příliš dlouhé a obtížné a zmatečné.
Ovšemže je čtenář, který si to přečte… a kterému to vůbec nepřijde chaotické, který si naopak velmi dobře uvědomí, že tento stav duše zná, a jak těžké je „psát v dementii pracox“, jak říká autor, jak těžké je v těchto stavech nalézt větu.
stříbrné_volvo_APS_03_24
24. 05. 2006
ták dlouhá kritika...ta báseň ale musí být tak dlouhá, že vůbec nemám chuť ji číst:-)
ani zde napsanou kritiku...je lepší a delší než Máchův Máj ? :-)
Uznávám.. to s kažením vnímání textu...
ale vlastně na to nemohu brát ohledy...
Protože mě nikdy nezajímal život autora.. nikdy .. ani pro doplnění významu textu pro něj jakože.
A ... i když jsem někdy o životě něco četl, bylo to proto, že to byl zajímavý život... tak, jak byl napsaný.
To říkám jenom proto, že tyto roviny zásadně odděluji.. a ani se k tomu nemusím nutit.
Tedy, pokud si někde přečtu výklad textu, jak na někoho působil, mám to základně odděleno od pé percepce.
Bože.. napsal jsem to šíleně nesrozumitelně.
Zkratka:
Děkuji.. neberu osobně.... vážně.
A chápu jako chybu a nedostatek, pokud někdo nepřistupuje k textu bez předsudků.
Věnoval... bylo to do školy. :-)
No... z toho všeho ještě vyplývá otázka.. která bude na mě... tak schválně.
Ale ono je to jedno... pěkný večer.
nic proti dvojímu.. trojímu kódu v básni/textu.. sám mám takovou poezii rád.. respektive tu co je založena na programové nejasnosti a kde jde více o STRUKTURU textu nikoli jednotlivé příběhy které zapomeneš hned po dešifrování..
u takto mlhavých textů bys měl raději hledat něco jako vnitřní mechanismu a pružinu.. princip který nutí text neustále a znova v jiných úhlech rozsvěcet.. měj by ses tomuto snažit přijít na kloub..
interpretace nech na čtenářích.. tím že je vyslovíš do jisté míry tuto poetiku zabíjíš a kazíš "konzumaci" :-) ostatním
ok.. neber si to osobně.. mám dlouho pifku na intertrapátory :-) skutečně si myslím že tento postup "kritiky" je nešťastný.. ale skláním se před tebou že jsi se tomu dokázal tak navěnovat, zvlášť když je to 21 procent původní délky...
hahaha.. chlámu se
Nikdy jsem netvrdil, že by to nemělo nic společného s interpretací.
Jak jsem řekl, většina textu zde není, není zde ani látkové podložení toho, co jsem si zde dovolil říci.
Krom toho, myslím si, že text nelze chápat pouze doslovně a prvoplánově, zvláště pak v takových případech, kdy autor sám volí slova tak, aby v nich byl i třetí plán.
Říkám to pro to, aby se neřeklo, že jsem se k tomu nijak nevyjádřil.
Dokáži plně porozumět pravdivosti tvého postoje a troufám si říci, že jej docela dobře chápu.
Ale pro nástin svého postoje musím říci svůj předpoklad: Za vším je zasunutá symbolika a božský řád. Slovo nikdy nemůže znamenat jen slovo, stříbro nikdy nemůže znamenat jen stříbro. Možná ... v právě zrozené mysli, která ještě nestačila pomyslet a ve ve světě, který se ještě nestačil rozběhnout, ba ani ho to nenapadlo. (A pokud jsou lidé, kteří za slovem rozumí jen slovo, nevěřím jim, protože se jen snaží popřít jakýkoliv kulturní vývoj — a je jedno s jakou tendencí.
Nicméně si myslím, že jde především o to, že takto rozebírat básně je špatné, a to přenechám jiným.
Ostatně... nejde o tlumočení toho, co měl autor na mysli, a co chtěl říci, ale toho, co říká mně.
A to je asi to nejdůležitější, co bych chtěl teď k tomu říci.
to co je zde předvedeno není literární kritika , podle mého názoru je to blábol..
typický příklad hereze dekonstrukce.. autor/kritik je poznamenán jakousi paranoiou hledačství a interpretátorství. jakoby ho nějaké božstvo nebo zhoubné nevědomí nutilo mluvilo objevovat pouze a pokaždé podle nějakého druhého smyslu.. všechno co říká v prvním plánu zavrhuje a za vším hledá zasutou symboliku.. ale ta je přitom, nebo navzdory tomu někde úplně jinde..
hrůzná představa že každý pořád říká to co nechce říct.. a všichni stále říkají totéž..
jako by byl jazyk nemocný.. všude komploty.. polovičatá slova, nejprv podaná, pak odmítnutá ruka..
možná proto že "bůh je mrtev" a nemáme nikoho ke komu bychom se mohli odkazovat, hledáme alegorie všude, záhadná spojení mezi husami a Sixtinskou kaplí :-)), zářící zkraty v tupé každodenosti..
záhuba současného kritika je v tom že nedokáže pravý symbol najít tam kde je , protože nás otrávila kultura podezření a komplotů a hledáme ho tam kde není.. je to tak nanejvíš symbol trapného lidského hledačství.. a nepochopení funkce literární kritiky která by měla jít po podchycení vnitřní struktury poetiky .. hledání jejích vnitřních principů.. odhalení toho "jak je to uděláno" že působí poeticky nebo nikoli..
cesta inkvizičního interpretátorství typu : "co chtěl básník říci" je chybná.. její houfnou aplikací v hodinách českého jazyka se podařilo deformovat vztah k poezii celým generacím.
bohužel
Nicollette
05. 03. 2006pozorovatel
31. 01. 2006
poz.: vidiš
taky byh nešel do mnoha věcí
myslim, že tam neni nic jen tak okolo.. a mnohý chybí
a o nadšenci bych taky nemluvil
glassy: no.. celé si to nevytiskneš :-)
je to kritika s interpretací... podle mě.. to je jedno
chjo.. takovýhloe ironický poznámky...
je mi líto těch hrubek... a že je to jen takovej kousíček...
ale... prostě nemám energii na předělávání poznámek pod čarou do html kodu....
achjo....
stojím s namířeno hlavní.... a už nějakou dobu počítám....
jedině
BENG!
a vyletěl praporek....
...jsi namydlená?
A co úprava? Já vim, že se tady dělá zatraceně špatně, ale aspoň nějaký průduchy by to chtělo.
čte se to normálně a to sem to dřív nečetla, jen tiskla
..asi bych k tomu měla/mohla něco řict.. žejo..